Rizikové kameny ve stavebnictví
Přírodní stavební kámen jako součást smíšeného zdiva lze obecně rozdělit z hlediska možného rizika při aplikaci sanačních technologií na:
málo rizikové - do této skupiny patří většina "tvrdých" hornin a značná část metamorfitů. Ve zdivu vystupují jako poměrně stabilní prvek s nízkou nasákavostí, vysokou objemovou hmotností a dobrými fyzikálně-mechanickými vlastnostmi. Nežádoucí projevy se vyskytují zejména v okolí spár, spojů a kontaktů s nasákavějšími materiály (cihly), kam se soustředí většina vlhkosti ve zdivu. Proto je nutné zabránit volnému zatékání dešťové vody na povrch stěny nebo průsakům tlakové vody z rubové strany (vhodná izolace).
Nové spáry by měly být hydrofobní, dostatečně flexibilní při objemových změnách (tepelná roztažnost kamene) a přilnavé (disperzní modifikace). Při světlejších odstínech je nutno počítat s možným nežádoucím probarvením na hranách bloků/desek vlivem mikropórézní nasákavosti. Proto se vři pohledových úpravách doporučuje zhotovení zkušební plochy a odzkoušení reakce kamene s maltou/lepidlem do úplného vyschnutí.
Při požití omítkových systémů je u málo porézních až hladkých litotypů (čedič, andezit) věnovat zvýšenou pozornost dostatečnému přikotvení omítek k podkladu, tj. přidáním disperzní složky do cementového špricu. S výjimkou živců (zejména plagioklasů) a tmavých slíd lze považovat minerální složení těchto hornin za stabilní.
středně rizikové - z hlediska stavebního využití se nejčastěji objevují orto- a para- ruly, granulity, migmatity , amfibolity a svory (břidlice, fylity), které se svými vlastnostmi blíží žulám, jejich struktura je však usměrněná (laminovaná, páskovaná, provrásněná apod.). V případě špatné orientace ve zdivu a dlouhodobém procesu namrzání (relegace) může vést až k odlučování a rozpadu na jednotlivé segmenty.
Krystalické vápence vystupují ve zdivu jako kvádříkové zdivo, v případě dlouhodobého působení vlhkosti však vápencové zdivo jen pomalu ztrácí vlhkost. Při sanaci karbonátových hornin je nutno věnovat zvýšenou pozornost chemickému složení čističů kamene a povrchových ochranných nátěrů. V případě obsahu některých kyselin může dojít k rozpouštění CaCO3 a změně barvy nebo vlastností povrchu.
U výše uvedených hornin je nutno posoudit účelnost některých postupů, např. méně vhodné jsou infúzní clony nebo elektroosmóza, vysoce účinné se jeví metody podřezávání či podbíjení.
značně rizikové - skupina sedimentů, převážně klastických (pískovce, droby, arkózy), kde poškození kamene je způsobeno většinou souběhem více faktorů (vlhkost, salinita, namrzání, teplotní změny, agresivní roztoky aj.). Vzhledem k pórovitosti a nasákavosti dochází k migraci vlhkosti včetně roztoků solí k povrchu, tvorbě novotvořených minerálních fází a postupnému poškození kamene. Proto u většiny pískovcových zdí dochází k celoplošné úpravě, např. očištění, odsolení, hydrofobizaci, vyspárování apod.
Značně nestabilní jsou opuky, které vzhledem k vysoké nasákavosti absorbují i vzdušnou vlhkost a jsou málo chemicky odolné. Původní románské a gotické malty byly zhotoveny ze vzdušného vápna, s přidáváním cementové složky se na opukách začaly projevovat negativní vlivy, zejména vliv záměsové vody s vysokým pH na karbonátové složky, přičemž může dojít i k urychlenému "rozlístkování" struktury nebo kostkovitému rozpadu. Z těchto důvodů je také doporučeno při sanaci opukového zdiva používat malty vápenné, vápenno-trassové nebo živcové a omezit kotvící cementový prostřik. V případě kostkovitého rozpadu nad 25 % je výhodnější kámen vyměnit za obdobný, nebo použít jiný materiál (cihly).
Při odstraňování zvýšené vlhkosti smíšeného zdiva je nutno brát v úvahu i přirozenou původní vlhkost v horninovém masivu (cca 2 - 4 %). Příliš radikální a úplné vysušení může způsobit zejména u arkóz změnu strukturní kostry, vytváření krust a rozpad horniny.
RNDr. Richard Štrouf
|
|
kontakty |
inzerce