Stavební opravy hradu Karlštejna

Od Mockera po současnost - přehled stavební činnosti 20. století

Po zásadní přestavbě Karlštejna, vedené J. Mockerem a provedené po stránce řemeslné i materiálové velmi pečlivě, nebyl po delší dobu důvod ke stavební činnosti, směřující k opravám hradu. Tato potřeba se přihlásila až před polovinou 20. století, a vedla zřejmě také k obstarání nových plánů hradu. Z té doby pochází první části nového zaměření skutečného stavu hradu, zpracovávaného pod vedením M. Chalupníčka a po více než dvaceti letech dokončeného za jeho účasti roku 1967 kolektivem Ústavu geodézie a kartografie v Praze. Toto zaměření, velmi důkladně a metodicky vzorově zpracované, až do nedávné doby sloužilo jako hlavní podklad pro projektové práce na hradě. Teprve od r. 1998 je postupně inovováno v digitalizované podobě.

Od padesátých let byly pro hrad postupně projektovány a prováděny mnohé stavební úpravy. Šlo přitom často o účelové zásahy, vyvolané okamžitou a krátkodobou potřebou provozu a jejich trvání někdy také nebylo dlouhé. Připomeňme jen to, že jsou mezi námi pamětníci divadelních představení Noci na Karlštejně, hraných na hradním nádvoří s horním hradem jako kulisou, pro která bylo ještě v roce 1973 navrženo montované hlediště. Jiné z těchto úprav sice zůstaly, ale často nejsou bez odbornějšího pohledu nápadné a neruší tedy jednotný charakter hradu. Velmi těžko lze rozpoznat zvláštní skupinu oprav, u nichž byla provedena replika původního dožilého prvku, často i s použitím původních částí. Takovým příkladem je dřevěný padací most do Mariánské věže, jenž velmi trpí povětrností a byl proto jen za posledních 50 let takto opraven nejméně dvakrát.

Padací můstek do Mariánské věže. Oprava 1965, 1966

Z výraznějších stavebních zásahů, provedených v 50. až 80. letech, je na hradě možno dnes vidět především vnitřní úpravu svatební síně v sále Purkrabství s pozdně gotickou sklípkovou klenbou, opakované přestavby bytů v hrázděném patře Purkrabství, slohově kuriózní vestavbu dřevěné tribuny s varhanami v sakristii kostela Panny Marie, a donedávna i nedokončenou přestavbu 3. patra Císařského paláce na expozici. Obnovení podzemního podlaží Císařského paláce bude popsáno dále.

Vnější zásahy té doby charakterizuje snaha vedle odstranění závad také architektonicky a materiálově vylepšit předchozí přestavbu. Mezi nimi je nutno uvést nahrazení strmé rampy podél západní hradby před Mariánskou věží kamenným schodištěm s řezanou pískovcovou dlažbou na podestách (návrh V. Kraupner, 1958), obdobně dlážděnou plochu u Studniční věže (V. Tatíček, 1977) a asi nejnápadnější vydláždění hradního nádvoří velkými lámanými deskami z růžového sliveneckého mramoru (V. Tatíček, 1982), spojené také s osazením nástěnných svítidel, odvozených od typu navrženého J. Plečnikem pro Pražský Hrad. Dosti výrazná je také úprava hradby nad 3. branou s masivními pískovcovými deskami kryjícími vnitřní parapet (J. Končel, 1961). Pro onu dobu typické je pojetí dvojice nově navržených zábradlí s odpadkovými koši při schodištích za 3. branou. Zde bylo na rozdíl od předchozích tvarově střízlivých nýtovaných Mockerovských návrhů užito romantického stáčení a volutování prutů zároveň s madlem z trubky a se spoji strojními šrouby nebo svařováním.

Schodiště za 3. branou, zábradlí s košem na odpadky

Vedle stavební údržby hradu a různých účelových úprav bylo v posledním století nutno řešit také jeho technické vybavení, především ve vztahu k neustále rostoucím nárokům návštěvnického provozu.

Po dlouhá staletí museli obyvatelé hradu vystačit se zdrojem vody, čerpané rumpálem na lidský pohon z hradní cisterny, umístěné v nejnižší věži hradu. Teprve na počátku 20. století byl postupně vybudován nový vodovod, jehož funkce zahrnovala zároveň zajištění hasicí vody pro případ požáru. K témuž účelu byla na fasádu Velké věže osazena ocelová trubka suchovodu a v komoře u paty věže umístěno motorové čerpadlo. Toto zařízení je možno na hradě spatřit ještě dnes, i když tlak vody pro hašení zvláště v horních polohách není dostatečný a kromě toho použití většího množství vody nad všemi cennějšími prostory hradu je zcela nepřípustné z důvodu rizika promáčení stropní konstrukce a poškození vnitřní výzdoby.

Hrad byl během 20. století také vybaven kanalizací a elektroinstalací s potřebnou kapacitou. Transformační stanice byla umístěna mimo areál u příjezdové silnice pod hradem. Vedle instalace nízkého napětí je hrad v poslední době vybavován slaboproudými sítěmi elektrické signalizace, průmyslové televize a jednotlivá pracoviště jsou propojena počítačovou sítí. Součástí je i stálé monitorování klimatických poměrů v nejcennějších prostorách hradu.

Požární ochrana hradu se dnes soustředí na postupné instalování účinné elektrické signalizace a na vybavení hradu moderními přenosnými hasicími prostředky, nepoškozujícími výzdobu. Ke zlepšení ochrany nejcennějšího prostoru hradu - kaple sv. Kříže v 2. patře Velké věže - dojde při statickém zesílení dřevěného stropu nad její klenbou.

Přízemí císařského paláce, zasklení arkádových oblouků; zrušeno 1997

Většinu projektových prací pro hrad od 50. do poloviny 80. let prováděl Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), kde vedle menších úloh byla v 70. letech pod vedením V. Tatíčka zpracována i studie generální opravy Karlštejna, řešící narůstající problémy technického stavu hradu i velmi náročného návštěvnického provozu. Její součástí byly i požární stropy chránící vnitřní prostory Velké a Mariánské věže, které od prvních ideových návrhů zpracovaných v r. 1973 J. Švastalem dospěly až do fáze prováděcího projektu těžkých ocelobetonových konstrukcí z roku 1982. Provedení této stavby na určitou dobu uvázlo, mimo jiné i pro téměř neřešitelné problémy spojené s dopravou navrženého materiálu do míst velmi těžko dostupných. Mezitím se proměňoval pohled na správnost takového zásahu, až postupně převážil názor od nich upustit.

Od roku 1985, před zahájením generální opravy hlavních budov hradu, převzala další přípravu projektová skupina Obnovy památek středočeského kraje, která připravila opravu pláště Velké věže a střechy Mariánské věže. Projektový tým pak pokračoval ve stejném personálním složení v přípravě dalších etap celkové opravy hradu, v dlouhodobé úzké spolupráci s památkovým dohledem SÚPP. Z větších akcí byla v 90. letech provedena ještě oprava střechy Císařského paláce, střechy Studniční věže, střech věžiček pod Velkou věží a také vnitřní úprava přízemí Mariánské věže s podepřením dřevěného stropu, jehož dubové trámy jako jediné na hradě pocházejí ještě z doby středověku. Ve fázi projektů dosud zůstala oprava 1. brány a původní hradní brány Voršilky, oprava ochozů pod Velkou věží, ve fázi studie pak především úprava přízemí Císařského paláce pro návštěvnický provoz. Tento vcelku plynulý postup byl neočekávaně přerušen zjištěním havarijního stavu dřevěných stropů ve všech hlavních budovách hradu v roce 1997 a stavební činnost nabrala dočasně jiný směr, což si přiblížíme v dalších dílech našeho seriálu.

Podzemí císařského paláce, vstupní chodba, 1996

Mezi závažné stavební počiny posledního století na hradě patří obnova podzemí Císařského paláce. Tento prostor byl od Mockerovy přestavby zasypán stavební sutí a teprve po 2. světové válce opět uvolněn. Pro novou konstrukci stropu byly použity železobetonové prefabrikáty - nosníky a desky nedostatečné kvality jak výrobou, tak jejich sestavením. Důvodem pro obnovení podzemního podlaží byla nejspíše jako jinde v památkových objektech potřeba dalších provozních prostorů - technických, skladových a hygienických. Postupem doby sem také byl umístěn sklad, dílna údržby, hlavní elektrický rozvaděč a také hlavní záchodky návštěvníků.

Historie záchodků pro návštěvníky hradu, jejichž počet postupně po 2. světové válce narostl až na současných více než 300 tisíc ročně, představuje několik vývojových etap. Tyto záchodky byly zprvu zřízeny v parkánu při Purkrabství, ale jejich umístění i stavební uspořádání muselo přinášet velké problémy s dostupností a promrzáním instalací. Potřeba zlepšení kapacity a celkové technické úrovně vedla k vybudování nového zařízení v západní polovině již předtím nově zastropeného podzemního podlaží Císařského paláce, podle projektu P. Mošťáka z roku 1969. Součástí této realizace je dodnes dochované mírné schodiště jezdeckého typu, vyznačující se klasicizujícím návrhem a pečlivým kamenickým zpracováním, a také dubové vstupní dveře se svéráznými skleněnými výplněmi křídel. Velký podzemní prostor bez oken byl odvětrán centrální vzduchotechnikou, zakrytou ve vstupní chodbě i ve vlastním zařízení montovaným plechovým podhledem typu FEAL. Interiér záchodků prozrazoval snahu po dosažení špičky tehdejších materiálových i technických možností. Stěny byly obloženy drobnou lahvově zelenou mozaikou, podlahu kryla kameninová dlažba a keramické zařizovací předměty byly růžové. Stavba ale trpěla nadměrnou vlhkostí prostředí a tím docházelo k poruchám povrchů i instalací.

Po roce 1995 bylo již dožilé zařízení zcela přebudováno, přičemž vedle celkové modernizace byla zvýšena jeho kapacita na téměř dvojnásobnou úroveň. Stavba byla pro dané podmínky navržena podle osvojené zásady přiřazení, s minimalizováním zásahů do historické hmoty hradu a s vědomím, že především technická životnost sanitární vestavby je ve srovnání s životností konstrukcí hradu krátkodobá. Před obnovou podzemí byl ovšem staticky prozkoumán asi 40 let starý betonový strop, nesoucí dlažbu z řezaných pískovcových desek uložených do cementové malty. Po zjištění nedostatečné únosnosti tohoto stropu pro připravované návštěvnické využití přízemí bylo nutno provést jeho zesílení vložením ocelových nosníků, a to místy na nově přizděné pilíře. Tím se zkomplikovala situace pro návrh nové dispozice podzemí i pro řešení potřebných instalací ve sníženém podhledu.

Architektonické pojetí vstupní chodby podzemí, koncipované ve spolupráci s památkovým architektem, bylo v novém návrhu vedeno snahou o materiálové propojení s prostředím hradu při dodržení nehistorického detailu. Nově vestavěné příčky byly navrženy z červených lícových cihel a ze stejného materiálu byla provedena i dlažba. Snížený podhled, kryjící instalace i betonový strop, byl navržen ze dřeva jako zjednodušený náznak stropu trámového. Návrh funkčních vnitřních prostorů záchodků pak již vystačil se zcela novodobým výrazem a spojitost s prostředím hradu se projevuje pouze ve výběru poněkud robustnějších materiálů - šedavého nelesklého obkladu stěn Rakodur Pigment většího výškového formátu a skoro černé dlažby Taurus Granit Rio Negro. Jako jediný barevný akcent slouží tmavě červená dveřní křídla kabin. Použití domácího materiálu bylo záměrné, s cílem přesvědčit návštěvníky o jeho dostatečné kvalitě i pro tak náročné prostředí a zároveň omezit náklady na stavbu, jejíž technické vybavení jinak snese evropské měřítko.

Podzemí Císařského paláce. WC po modernizaci, 1996

Kapacita záchodků byla podstatně rozšířena tak, že obvykle přetížená dámská část má nyní k dispozici 7 kabin. Pro dojmové rozšíření dosti těsného prostoru předsíní byly použity velké plochy zrcadel, zdvojujících stěny a stropy s podhledovými svítidly. Vnitřní klima je upravováno podlahovým elektrickým temperováním a podtlakovým větráním. Součástí zařízení je i kabina pro osoby se sníženou schopností pohybu.

Zde se díky přístupu investora podařilo ve vysoké míře realizovat představu projektanta i památkového architekta o řešení obdobného úkolu v náročném prostředí významné památky. I s více než pětiletým odstupem od dokončení stavby je možno pozorovat, že zařízení stále plně slouží svému účelu a že úsilí věnované projektové přípravě i dohledu nad realizací nebylo zbytečné.

ing. arch. Jan Adámek
působí na hradě Karlštejně od roku 1985 jako hlavní projektant