Problém ochrany a nového využití obytných objektů v dělnických koloniích Ostravsko-karvinského revíru

Tento článek má upozornit širší laickou i odbornou veřejnost na vážný problém devastace a postupné likvidace obytných objektů dělnických kolonií v různých lokalitách OKR. Nejprve krátce nahlédneme do historie obytných kolonií na území Ostravsko-karvinského revíru. Všechny významnější těžařské společnosti a průmyslové závody v této oblasti začaly budovat pro své zaměstnance od druhé poloviny 19. století obytné objekty. Nebyly to jednotlivé stavby, ale vznikaly celé obytné kolonie. Nejednalo se pouze o kolonie dělnické, ale také o kolonie úřednické. Tyto dva typy kolonií se od sebe výrazně lišily. Pro úředníky se stavěly vícepodlažní domy, dvojdomy nebo vily s byty o třech a více obytných místnostech s kuchyní a splachovacím záchodem. Koupelny byly součástí úřednických bytů až kolem roku 1900. Obydlí vyšších úředníků a inženýrů byla obklopena zahradou. Naproti tomu dělnické obytné domy se budovaly nejprve ve formě přízemních dvojdomků nebo čtyřdomků obklopených malými užitkovými zahrádkami. Domy obsahovaly většinou byty s jednou obytnou místností, případně ještě s kuchyní. Koupelny zde neexistovaly vůbec a suché záchody byly umístěny v samostatném drobnějším objektu na zahradě, jehož součástí bylo také skladiště paliva a chlév pro drobnější hospodářská zvířata (králíci, koza, prase). V menší míře se stavěly také přízemní obytné domy s více byty se samostatnými vstupy. Později se začaly stavět také vícepodlažní dělnické obytné domy. Byly buďto pavlačové se sociálním zařízením na koncích pavlače, které bylo společné pro několik bytů, nebo s centrálním schodištěm a se záchody na podestách v mezipatrech. V některých případech měly i několikapodlažní dělnické domy záchody umístěny v solitérních objektech, které sloužily stejně jako u již zmíněných dvojdomků a čtyřdomků také jako skladiště paliva. Součástí dělnických kolonií byly většinou také drobné stavby - pekárny a udírny, kde si obyvatelé kolonie pekli vlastní chléb a udili maso. V dělnických koloniích nebo v jejich těsné blízkosti byly často stavěny hospody, obchody a později také školy.

Vznikaly tak nové urbanistické celky, které měly charakter seskupení o velikosti několika obytných budov, v některých lokalitách se jednalo o veliká sídliště čítající i několik desítek objektů. Jednotlivé velké společnosti a průmyslové závody postupem času budovaly kolonie s objekty vystavěnými podle typového projektu, který byl používán ve více lokalitách. Dokonce mnohé velké závody měly vlastní cihelny k výrobě cihel pro potřebu výstavby nejen výrobních, ale i obytných objektů. S rychle se rozvíjejícím průmyslem, s rostoucí těžbou uhlí a otevíráním nových dolů vznikalo stále větší množství obytných kolonií. Okolo roku 1900 už byly obytné dělnické a úřednické kolonie charakteristickým urbanistickým prvkem krajiny v celém Ostravsko-karvinského revíru.

Typické dvojdomky a čtyřdomky se stavěly až do 20. let 20. století, v pozdější době výhradně vícepodlažní obytné domy. Na konci 40. let 20. století vznikaly jako provizorní řešení tzv. finské domky. Jednalo se o typizovaný projekt dřevěného jednopodlažního dvojdomku obklopeného zahradou, který byl v OKR značně rozšířen. Byly vytvořeny velké urbanistické útvary čítající i mnoho desítek těchto objektů. Životnost těchto domů byla původně odhadnuta na 30 let, ale drtivá většina z nich stojí dodnes a slouží obytným účelům.

Velké problémy nastaly v období po roce 1945 v karvinské části revíru, kde se vlivem vytěžení mocných kamenouhelných slojí začaly projevovat poklesy podloží, což vedlo k vážnému narušení statiky mnoha domů. Následkem toho muselo být odstraněno velké množství obytných objektů, v některých lokalitách byly demolovány celé kolonie. K nejvíce postiženým lokalitám patřily Orlová, Karviná a Stonava. Stabilizace poměrů nastala po několika letech od ukončení těžby. Plošně se to projevilo až v době útlumu těžby uhlí v OKR v 90.letech 20. století.

Nebyl to ale jediný důvod likvidace starých obytných kolonií. V průběhu 20. století se výrazně proměnil standard bydlení, a není tedy divu, že byty v dělnických koloniích, vystavěné ve druhé polovině 19. století nebo počátkem 20. století, nevyhovovaly především po hygienické stránce, neboť drtivá většina z nich neměla splachovací WC, koupelnu ani vodovod. Žili zde proto převážně staří lidé. Zpravidla šlo o bývalé zaměstnance závodu, kterému dělnická kolonie patřila. Tito lidé si během života vytvořili ke svým obydlím určitý vztah, a proto se o ně v rámci svých možností patřičně starali. K obratu došlo v době, kdy původní obyvatelstvo kolonií začalo postupně vymírat a uvolněné byty byly poskytnuty k bydlení většinou sociálně slabým občanům, kteří je začali postupně devastovat.

Po privatizaci velkých průmyslových podniků a dolů, kterým patřila většina dělnických kolonií na území Ostravsko-karvinského revíru, začala poslední etapa existence mnoha z nich. Byly zahájeny demolice neobydlených a zdevastovaných objektů. Demoliční práce prováděné v dělnických koloniích na území Ostravsko-karvinského revíru jsou v současné době chápány jako součást rekultivace krajiny zdevastované těžbou uhlí a je možné na ně získat dotace ze státního rozpočtu. Takový postup je pochopitelný u objektů, které jsou silně zdevastovány nebo staticky narušeny vlivem poddolování. V poslední době se množí případy, kdy dochází k demolicím staveb, které nejsou staticky narušeny a po rekonstrukci by mohly dále sloužit k bydlení. Mnohé z těchto obytných objektů by jistě rádi odkoupili za přijatelnou cenu současní nájemci. Protože mizí stále více obytných staveb, jejichž stav zdaleka není havarijní, nabízí se otázka, jestli z takové zakázky, jakou je demolice, neplyne větší zisk než z prodeje domů nájemníkům.

Jedním z míst, kde dochází k likvidaci jednoho objektu za druhým, je Klášterní kolonie v Orlové. Na jaře roku 2002 bylo několik typových domů z této kolonie vybráno pracovníky ostravského památkového ústavu k navržení za kulturní památky. Při zpřesňování údajů o vybraných objektech a provádění jejich fotodokumentace v následujícím roce bylo zjištěno, že několik z nich již nestojí a několik jiných domů v kolonii je v havarijním stavu. Děje se tak přičiněním určité části obyvatelstva kolonie, která rozebírá dřevěné konstrukce a používá je jako palivo, čehož byli pracovníci NPÚ očitými svědky. Obnažené dřevěné krovy několika obytných staveb svádějí k domněnce, že scházející plechová střešní krytina byla někým pravděpodobně zpeněžena ve sběrně druhotných surovin.

A jaká čeká obytné dělnické kolonie v Ostravsko-karvinském revíru budoucnost? V dnešní době, kdy se Česká republika potýká s nedostatkem bytů, se na druhé straně likvidují bytové jednotky v dělnických koloniích, které by se daly provedením určitých stavebních úprav přizpůsobit současnému standardu bydlení. Většinou jde o domky se dvěma nebo čtyřmi malometrážními bytovými jednotkami. Stačilo by propojit dvě bytové jednotky v jednu větší, dobudovat zde sociální zařízení, rozvody vody a elektřiny odpovídající dnešním normám a požadavkům. Navíc jsou dělnické obytné domky obklopeny zahrádkami osázenými ovocnými stromy a celé kolonie jsou situovány často v příjemném prostředí na okrajích měst nebo v menších obcích. Ve Spolkové republice Německo bývají celé obytné stavby nebo jednotlivé byty v dělnických koloniích prodávány zájemcům za výhodných finančních podmínek při dodržení přesně vymezených pravidel, která definují možnosti provádění stavebních úprav. Uvedený přístup by mohl být návodem k řešení složité situace v České republice. Částečně by se tím vyřešila současný stav bytové politiky. Možnost získání nestandardního a zajímavého bydlení by mohla být atraktivní pro mladé lidi a začínající rodiny. Druhým pozitivem je fakt, že by se podařilo zachránit desítky dělnických domů odsouzených k postupnému zániku.

V průběhu 90. let 20. století byla řešena otázka zachování a nového využití obytných domů v Ostravě-Mariánských Horách v dělnické kolonii "U Koule" a realizace stavebních úprav v Ostravě-Vítkovicích ve "Štítové kolonii" a "Josefínské kolonii". Pavlačové domy bývalé dělnické kolonie v Mariánských Horách, vystavěné na konci 19. století byly na konci 80.let 20. století neobydleny a nacházely se ve špatném technickém stavu. Nicméně kolonie si stále zachovávala svůj charakteristický ráz. Ze spolupráce ostravského Státního památkového ústavu a stavebního úřadu městské části Mariánské Hory vznikl počátkem 90. let 20. století projekt adaptace stávajících objektů pro nebytové účely. Jeho součástí byl návrh jednotných stavebních úprav všech domů, které umožňovaly změnu využití při zachování charakteru celé kolonie. Přestože stavební úpravy neproběhly podle vypracovaného projektu, patří tato realizace z hlediska památkové péče k nejlepším příkladům svého druhu v Ostravě.

Domy ve Štítové a Josefínské kolonii slouží dodnes k bydlení. I přes snahu stavebního úřadu městské části Vítkovice a tehdejšího Státního památkového ústavu v Ostravě se nepodařilo plně zachovat původní ráz a byly zde umožněny stavební úpravy, které působí velmi rušivě. Ve Štítové kolonii docházelo k postupné výměně oken a dveří bez ohledu na jejich původní formát. Navíc stavební úpravy zde nebyly prováděny jednotně, takže v současnosti je Štítová kolonie typická svou různorodostí okenních a dveřních otvorů.

Pro Josefínskou kolonii byl vypracován projekt na přestavbu a rozšíření stávajících obytných čtyřdomů, který řešil stavební úpravy jednotně. Jednalo se o vybudování uzavřeného zádveří před stávajícími vstupy. Ani zde nedošlo k realizaci, a jelikož byly domy rozprodány jednotlivým nájemníkům, řešil každý majitel stavební úpravy svého bytu individuálně. Výsledkem bylo narušení charakteru kolonie a její proměna v seskupení různorodě vyhlížejících staveb s bizarními přístavbami utilitárního charakteru.

Pracovníci NPÚ, územního odborného pracoviště v Ostravě v současné době provádějí plošné vyhodnocení aktuálního stavu dělnických kolonií na území celého Ostravsko-karvinského revíru. Výsledkem budou návrhy na zapsání vytipovaných objektů, které reprezentují jednotlivé stavební typy, do Ústředního seznamu kulturních památek. Aby bylo možno uvažovat o budoucnosti dělnických kolonií, je nutné urychleně vyřešit otázku jejich zachování, protože jinak se může stát, že dříve než si společnost plně uvědomí jejich skutečnou hodnotu, dělnické kolonie, tento charakteristický prvek Ostravsko-karvinské průmyslové oblasti, budou pouze minulostí.

Bc. Libor Telařík

Literatura:

BAŠE, Miroslav - HAVLOVÁ, Olga: Technické památky Ostrava. II. etapa, kolonie ostravské
aglomerace. Praha Státní ústav pro rekonstrukce památkových měst a objektů. 1972
BÍLEK, Jaroslav: Architektonický charakter starých hornických sídel v OKR. In Sborník Pedagogické fakulty
v Ostravě,číslo 15, série C-4. Ostrava 1969
MYSLIVEC, Theodor: Bytová péče a jiná blahobytná zařízení Ostravsko-karvinského revíru.
In Kamenouhelné doly Ostravsko-karvinského revíru IV. Ostrava 1929